Noc končí ranou
Má něžná milá
ve znamení býka
kdesi pod polštářem
nám časovaná nálož tiká
svědomí zas už štká
je to snad moje vina?
večer byl rozbuška
a noc pak trhavina
Noc skončí ranou
lepší, než do ztracena
peřiny vzplanou
shoří, co trvat nemá
noc skončí ranou
podpálí doutnák něhou
pro jednu vdanou
jednoho ženatého
noc skončí ranou
Chci všechno spálit
vůbec nic neušetřit
co jsme si vzali
vyhodit do povětří
snad pod polštářem
pekelný stroj už tiká
je brzo na faráře
pozdě na pyrotechnika
Ráno se valí
okny do ložnice
kde jsme si to stlali?
na růžích? do munice?
láva se valí
dolů do Pompejí
mluvíš o naději
a mezitím si balíš
díváš se stranou
noc končí ranou
Okny jde ráno
tak co nám ještě hrozí?
dobojováno
je po explozi
kdo zkusí najít
co po té ráně zbyde
z toho se poskládají
noví a cizí lidé
Ráno se valí
okny do ložnice
kde jsme si to stlali?
na růžích? do munice?
láva se valí
dolů do Pompejí
mluvíš o naději
a mezitím si balíš
davy se valí
z vozů do marketů
co sis to zapálil?
doutnák? cigaretu?
dlouho jsme spali
díváš se stranou
ráno se valí
noc končí ranou
noc končí ranou
Anděl strážník
Už se nebojím, už se nemám čeho bát
snad jenom do výkazu ztrát
přičiním další bod
dnes se mě netýká, co jsem včera udělal
pánbůh mi místo anděla
přidělil strážníka
hej, bledý Měsíci, už jdu na kutě
a budu nehnutě
čekat nový den
placatou čepici, dvě modré perutě
a za mou pelestí
kyne mi pendrekem
Vašek Donutil, můj první kamarád
je prý ukoptěný smrad
no, však se nehádám
se zjevnou nechutí anděl hrozí perutí
„já s tebou jiný plány mám“
tak dřepím doma sám
i Kamila nakonec by mě zradila
vždyť mi to říkal kolikrát
nač tak riskovat
a tak se nebojím, a tak dřepím v pokoji
žádné šrámy se nehojí
však taky nedošlo k boji
Tak sedím nehnutě, žádný strach a žádný křik
žádný společenský styk
myšlenka na útěk
služební perutě obrací oběžník
hodností praporčík
v peří, jak z labutě
a tak se nebojím, já se nemám čeho bát
můj advokát a kat
přestal zamykat
za moc to nestojí, těžko bych odvykal
tak proč bych utíkal
od svého anděla strážníka
za moc to nestojí, těžko dneska bych odvykal
tak kam bych utíkal
Košile
Jak vlaštovky na drátě, jak noty na linkách
gatě a košile v sousedních zahradách
jen já vprostřed léta
nic než cigareta
na slunci si asi suším strach
Kdesi v mezihvězdných dálkách bloumá Gagarin
v mé hlavě zuří strašná válka a na zahradě stín
na kterou prádelní šňůru
teď věšíš košile
jak ten bludný letec z Bajkonuru
odtud na míle
Lásko, mým košilím se strašně stýská
lásko, buď aspoň na chvíli na dosah, zblízka
Jak ten vystřelený z Bajkonuru v jednašedesátém
tak i já jsem letěl vzhůru, paže rozpjaté
a teď hledám za zavřenými víčky
proutěný koš na kolíčky
kapesníky a spodničky
je půl desáté
Křídla z cích a prostěradel ať tě přinesou
prodám desky, zhynu hladem, sním telegrafní sloup
vzdám se ženských, vína, piva
od této chvíle
chci se ještě jednou dívat
jak věšíš košile
Lásko, mým košilím se totiž stýská
lásko, abys je zas jednou pořádně stiskla
lásko, mým košilím se strašně stýská
lásko, buď aspoň na chvíli na dosah, zblízka
Tango, co má jen jednu sloku
Tohle je tango, co má jen jednu sloku
trochu se tančí a trochu vzpomíná
žárovky praskly, Kristus měl ránu v boku
nejdřív to byla sranda celkem nevinná
A to je tango, co má jen druhou sloku
prohrál jsem všechny bitvy, válku jakbysmet
kaprál v mejch gatích hnal mě do útoku
normální člověk by to nezvlád‘ za sto let
ne, slušný člověk by to nedal za sto roků
proč by měl slušný člověk takhle vyvádět?
A husy v trojhranech kejhají do Budína
ty husy cestou na jih přespí u Pešti
nebyla jedna, tak to byla jiná
když srdce nebolí, hlava netřeští
Tak to je tango, co má jen třetí sloku
ta už je, miláčku, jenom o tobě
k čertu se vzdutou plachtou, přivážu se k doku
a nevím, proč jsem zpíval ty předešlé dvě
Labutí jezero
Ke Svaté Hoře jde procesí
letos je tak horké září
klel jsem a křičel jak na lesy
proč se mi všechno tak daří?
Šedá mi sedá na víčka
zpitý jak námořník z Oděsy
z dětsví mi zbyla jen písnička
hrací strojek v láhvi od Henessy
Ruku mi rok nikdo nepodal
děvčata se o mě neperou
tak jsem natáhnul klíček zespoda
a spustilo Labutí jezero
Rodiče odpluli, talent jsem zpronevěřil
začal bych od nuly, ale tajemní jeseteři
už na mě neberou
namísto oprátky dobrý tak pro obojek
mám flašku bez zátky a uvnitř je hrací strojek
Labutí jezero
Labutě dělají padedé
princ střihnul perfektní stojku
a pro nás, co tohle nesvedem
mám písničku hracího strojku
Teď už mě stáří neděsí
a noční běsy mě neberou
našel jsem láhev od Henessy
namísto sedmičky koňaku - jezero
Pátral jsem od sklepa po půdu
po vzkazech v rodném domě
a našel jsem butylku bez víčka
o ní je tahleta písnička
Nejspíš s ní uříznu ostudu
troufám si doufat však skromně
že jednou, až tady nebudu
ta flaška zahraje písničku o mně
Písnička o stavbě
Na dně mojí duše divoký kůň kluše
co se mnou uděláš dál?
Až ke kořínkům vlasů bez kompasu a pasu
jsem se vysokou ostřicí bral
co bylo dá?
Tak nejdřív
v mé hrudní popelnici zbyl jen popel v plicích
mé srdce někdo si vzal
(co s ním pak udělal?)
šoup‘ ho do svěráku a pěkně přitáh‘ páku
co se mnou uděláš dál?
uděláš dál?
Na dně mojí duše teď tažný valach kluše
na temeni mé hlavy stavbaři už staví
uvnitř uší hbitě inženýrské sítě
tepem mého srdce je kámen na štěrk drcen
velká žlutá tatra betonuje játra
z předu z břicha na záda teď přesouvá se fasáda
zahraniční dělníci mlčky kouří na plicích
i já mlčím, nic neříkám, bagrem zbaven jazyka
z žen, dětí, kamarádů sestavili brigádu
hej rup, hej rup, hej rup!
Ty si s tím hlavu nelam, ta stavba byla skvělá
jak ti to mám slušně říct?
že tam uprostřed těla, nevím, jestlis‘ to tak chtěla
jen tam už se nestaví nic
nestaví nic
Masel tof!
Já jsem ten Icik, každej se mi posmívá
poslední šnorer do malýho píva
mi nadá s gustem, jen to zkuste
s takovou v Práglu přežívat
Tate má kšeft na Maiselově ,,třídě“
ajvaj, že nebych umře v bídě
když prej vidí, co se ze mě klube
žádná kindrštůbe
Zatím za velkou louží trumpety vřeští v synkopách
ztratím se, srdce touží a hlava třeští, nemám strach
jako manu shozenou Mojžísovi
na Manhattanu, povím to třemi slovy
ať jsem plajte, jak pistolníkovi
tak mi bude líp
Vašnosti, po mladým jim vzory látek šlu
no to je ke zlosti a na vztek, nakašlu!
tahat látky po svejch přes půl Prahy
tam a zpátky, elektriky prej jsou drahý
hůř než s cizím, mě se to vejde do dvou slov
já mizím a masel tof!
A dcera reba Steina jazyk vyplázla
co prej je do mě, takovýho šlemázla
v Liverpoolu na velkej šíf sednu
ausgerechnet tenhle jestli půjde ke dnu
mein gott, ať jsem potravou dravých ryb
stejně mi bude líp
A cesta v podpalubí, to mě neděsí
líp nemít co do huby, nežli macesy
kdopak se kdy prožral k slávě chlebem
uvidíte, šámes, tate i rebe
když se Icik do toho ze všech sil dá
vzpomeňte na Rothschilda!
Romance pro flíghornu
Snad za rok, možná za sto, ale přeci
zanotuje nám flíghorna
že jsem byl často na dvě věci
tys byla výborná
písnička známá, nějak jiná
teče z té křidlovky
něco jsem o ní četl od Hrubína
zbyteks‘ mě naučila ty
Pukly se mraky, slunce hraje zlatě
na té pěkné trumpetě
hraju si taky, zas mám krátký gatě
ty nejsi ještě na světě
prskají pysky do nátrubků
blyští se korpusy
jako by slunko svlíklo starou slupku
ještě tam nemusím
Až budu muset, zrovna jako z té knížky
rozstříkne zlato trumpeta
ty kapky, to jsou pampelišky
celá louka je posetá
to zlato, to jsou pampelišky
louka je posetá
Kabát
Všechno vám vypovím popravdě, hbitě, čestně a vstoje
jak se rozběhly jehly a nitě a šicí stroje
bližší je košile, jenže ta moje je poněkud slabá
budu mít z ostudy kabát
Brali mi míru a ptali se, zdali to špendlení bolí
zrovna to vidím, jak mě s hanbou hnali už z mateřské školy
ztratil jsem klíče, brejle, nakreslil matku jak v sukních kraba
a měl jsem z ostudy kabát
Šije se velkokabát, až se v něm ztrácím, jak se s tím smířím
všichni mí bývalí spolužáci jsou doktoři a inženýři
já nemám vzdělání, obrat a z toho pak patřičný rabat
zato mám z ostudy kabát
Bez kabátu volní jsme a lehcí
vždyť já toho zase tak moc nechci
chci si jenom odložit na maličkou chvíli
to, co pro mě všichni čerti šili
Bylo by načase vysvětlit, jak oděv z ostudy vzniká
že jsem tě potkal, někdy se dotkne i pobudy klika
tak jsem ti napsal hrozně blbou báseň, jak mi srdce puká
a hned jsem měl rukáv
Chtěl jsem tvé matce v Rudolfinu dokázat, že jsem ten pravý
jenže jsem předtím zrovna chytil slinu a už mám dva rukávy
když se mě ptala, koho mám rád z romantiků, já dal Black Sabbath
já prostě nemám kliku, mám z ostudy kabát
A ono, nevídáno, ještě by na límec zbylo
sed‘ jsem si za piáno a nedal ani kilo
lidi se ošívali, pod židlema začali nohama hrabat
a já měl z ostudy kabát
Bez kabátu volní jsme a lehcí
vždyť já toho zase tak moc nechci
chci si jenom odložit na maličkou chvíli
to, co pro mě všichni čerti šili
Límec je široký, manžeta úzká, to je prokletí
to, jak se na třídních schůzkách přepíraj‘ mý vlastní děti
že jsem je naučil tvářit se vzpurně a na všechno dlabat
za to mám z ostudy kabát
Bez kabátu volní jsme a lehcí
vždyť já toho přece tak moc nechci
ale jen se zbavím toho šatu, ačkoli jsem v právu
nasadí mi někdo psí hlavu
Violeta
Tohle je příběh zakletý
šestnáctileté Genciánové Violety
jak roní slzy, tuší, co jí čeká
má si už brzy vzít statkáře Zyrteka
v svatební myrtě vidí pohřební květy
vždyť starý Zyrtec je nejmíň stoletý
to otec všechno zkazil, čistou zastřel stínem
prchne do pásma gázy s anarchistou Aspirinem
Nakonec kytka v klopě i za uchem
nakonec každá zvadne
nic na tom světě není jednoduché
vůbec nic není snadné
Jakpak s tím dále, jak začít další sloku?
kufr sbalen, čas tlačí, loď dýmá v Opodeldoku
Aspirin – básník, jehož verše nikdo nechce
kapsy má prázdné, a tak trpí B-komplexem
v dalekých mořích sotva najde plné truhly
pod kotli už hoří Živočišné uhlí
nejspíš se oba pletou, kam se duha klene
má bez peněz s Violetou odplout Paralenem
Nakonec kytka v klopě i za uchem
nakonec každá zvadne
nic na tom světě není jednoduché
vůbec nic není snadné
jak jestřáb za vrabcem, jak štika za parmou
jak exekutorův zápis
na tomhle světě nic není zadarmo
vůbec nic není gratis
A jak čas tiká, Aspirin se zřekne slova
vždyť Apatyka je tak bohatá vdova
vždyť, můj ty světe, rozum přijde s věkem
nakonec Violetě bude líp se Zyrtekem
„vydat mé básně je věcí žití nebo skonu“
trouba se chytil na kus zlatýho Celaskonu
a Violeta, jako vždycky, za rodinným stolem
zvadne a začne spávat s cynickým Rohypnolem
Nakonec kytka v klopě i za uchem
nakonec každá zvadne
nic na tom světě není jednoduché
vůbec nic není snadné
jak jestřáb za vrabcem, jak štika za parmou
jak exekutorův zápis
na tomhle světě nic není zadarmo
vůbec nic není gratis
až se rok s rokem políbí v půlnoci
leckdo by ve tváři zrudl
že vztáhl ruku po tropickém ovoci
a chytil domácí štrůdl
Plavec a zběh
Zuju si boty a vyrovnám je ke kořenům vrby
sako si pověsím na tu pěknou haluz nad vodou
komu to nejde do noty, kdo je v tom sám a koho jazyk svrbí
ať neposlouchá ten, na koho z toho mdloby jdou
Naproti se pod topoly ještě choulí loňské sněhy
až to bolí, jak jsou blízko, largo jejich korun na doslech
cestu neznám, tak si měřím, jak daleko na protější břehy
v půlce března v košili a spodkách plavu si na druhý břeh
Ej, co na tom, jako v lednu fičí, zebe, kloužou ty břehy
jak telefonní seznam dlouhý soupis toho proč zatajit dech
možná půjde knoflík ke dnu, rukáv k čertu, rupnou dva, tři stehy
v půlce března v košili a spodkách plavu si na druhý břeh
Čtyři černí koně, milý Bože
čtyři vraní koně, pátý zběh‘
čtyři koně za cikánským vozem
pátý plave si na druhý břeh
čtyři, čtyři vojáčci na pochodu
čtyři mládenci v zákopech
pátý jim zběhnul, polyká vodu
plave si na druhý břeh
Nikdy jsem nebyl obzvlášť statečný a příliš prostořeký
nikoho neznám, nechodím tam a nejsem z těch
tak si teda rovnám šaty podél proudu téhle kalné řeky
v půlce března v košili a spodkách plavu si na druhý břeh
plavu si na druhý břeh
Všechno lítá (co peří má)
Vlaštovky poletí na oběd do Prešpurku
havrani na Vsetín, já mám než suchou kůrku
poletí do břicha, když nic víc není právě
radši to nemíchat, lepší je snídat zdravě
Bělásci poletí lesem ředkví a pórků
šejdíř už potřetí za sebou na Malorku
zas letos poletí kalhoty jako zvony
náhodná objetí, máničky, měkké tóny
Tatínek poletí z místa ve fabrice
kdopak se o děti? je trochu kách na plíce
mariánská zřídla, Bílina, Stará Paka
roztáhne křídla, vyletí nad oblaka
Měkce svítá na peřinách
všechno lítá, co peří má
měkce svítá na peřinách
všechno lítá, co peří má
Na bolavé čelo přistanou dvě, tři šídla
prase by letělo, jen kdyby mělo křídla
zlé hodíš do smetí, ať skončí pěkně na dně
klobásy poletí, nebude ptáka nad ně
Už letí zpráva z Hajan až do Santa Fé
že budeš vstvávat, chceš čaj a nebo kafe?
těžké sny odletí, svítání větrá hlavu
‘brý ráno, jak je ti? chceš čaj a nebo kávu?
Měkce svítá na peřinách
všechno lítá, co peří má
měkce svítá na peřinách
všechno lítá, co peří má
Chtěl jsem psát pro děti, to potom neznám míry
všechno to poletí do koše na papíry
až se rok s rokem políbí v půlnoci
leckdo by ve tváři zrudl
že vztáhl ruku po tropickém ovoci
a chytil domácí štrůdl
Jizera
Plivali mládenci ze břehu do Jizery
kola se dělají, odplynou všemi směry
odplynou k pramenům, i dolů k Rokytnici
nejde jim na rozum, co je tak tíží v plicích
Proč všechno uplyne, až to u srdce bodá
vinné i nevinné, všechny nás vezme voda
volali, křičeli do tůní, mělčin, brodů
volali na řeku, na hluchomluvnou vodu
Obrať se, Jizero, podívej, před tebou jdu
utíkej, řeko, nahoru proti proudu
nahoru od lesů, od pastvin, od údolí
ať zítra unesu to, co už dneska bolí
Jizero
Házeli mládenci oblázky po hladině
stýská se po lásce, přátelích, po rodině
volali, křičeli, ozvěna zněla z lesa
dva smutní mládenci, táhlo jim na padesát
Jizero
Jizero, Jizero, jakás‘ to hospodyně
tví chlapci žalují a ty máš ruce v klíně
pro lásku, pro něhu, vzpomínky, pro cokoli
spláchni je ze břehu, odnes je do údolí
Není čas
Zas chtěl bych
papírovou tříkorunu od tety Tonči
myslel jsem, že je to nafurt a najednou to končí
v dětství se to zdálo jak nekonečný příběh
zjistil jsem míň než málo, valach je, kde si hříbě hrálo
Ze vzteku začínám znovu, co už jsem minul
budík mi dvakrát rychle tiká
v mém věku hodina trvá jen dvanáct minut
na co si musím ještě zvykat?
V manželském loži opona když se spouští
a vzruch se hledá v denním tisku
kdybych byl Mojžíš, tak čtyřicet let v poušti
smrskne se na dva tejdny v Písku
No zkrátka
ňák se mi srazil čas, pral jsem v moc horký vodě
nebo jsem příliš často zmoknul
teď žádám po ženě, novinách, po hospodě
abych tu zprávu nějak spolknul
Věci se všechny staly, dřív jsem vstal, když jsem zakop‘
asi to bude v něčem jiném
čas je mi malý jak maturitní sako
a stejně páchne naftalínem
Pár minut zbývá a nevím přesně kolik
než budu muset z kola ven
pospíchal, svižník, kašpar a workoholik
už nemáme čas na refrén
už nemáme čas na ref…
Ovce
Až půjde první ovce spát, haj hou
dotknu se špičkou prstů vrat, haj hou
zteřelé veřeje, co říct?
možná jsem čekal trochu víc
jen zlehka na pohovce snad
až půjde první ovce spát
Až půjde druhá ovce spát, haj hou
ve dveřích nechci počítat, haj hou
čtyřicet uplynulých let
jaký by to byl výpočet?
jak v stovce dvakrát padesát
jistě jde další ovce spát
Až půjde třetí ovce spát, haj hou
už budu dveře zavírat, haj hou
bum, klika klepla, jaký žal
dost tepla už jsem vyvrzal
ať vstane, kdo chce lepší plat
má třetí ovce už jde spát
Až půjde čtvrtá ovce spát, haj hou
vzkážu ti, že jsem tě měl rád, haj hou
víčka ti sklapla zemská tíž
takže se zas nic nedozvíš
Otec mi povídal
pokud si vzpomínám, tak nejmíň tisíckrát
abych tě nehlídal
a abych nekřičel, když všichni chtějí spát
že uvidím višňový sad
až půjde čtvrtá ovce spát
Až půjde pátá ovce spát, haj hou
šestá udělá čelem vzad, haj hou
s něžným úsměvem skopovým
řekne mi, nic ti nepovím
dozvíš se, tak proč pospíchat
až půjdou všechny ovce spát
